Bylo mi 24 let a začínala jsem učit na malé zvláštní škole. Učila jsem mimo jiné hudební výchovu a působila jako výchovná poradkyně.
Když jsem nastoupila, byl tam žák Petr, myslím, že chodil do 6. třídy. Měl trojku z chování. Byl to malý, sympatický kluk, ale rval se kudy chodil. Když jsme spolu mluvili o tom, co provedl, vždycky se mi díval do očí a tak zvláštně, přihlouple se usmíval. Mnozí to brali jako výsměch. Já ne. Napadlo mě, že se možná usmívá, protože se stydí.
A protože jsem jeho projevy nesoudila, začal se mezi námi pomalu tvořit vztah – a nejen mezi námi, ale i s dalšími dětmi.
Jednou za mnou přišly s prosbou, jestli bych je naučila hrát na kytaru. Vytvořila jsem kroužek zdarma. Byla to skvělá příležitost poznat je víc. Zjistila jsem, že Petr i jeho sestra vlastně moc nerozumí česky. Doma slyšeli maďarštinu, slovenštinu a romštinu – jen ne češtinu.
Kytary a zpěv je nadchly. A tak místo rvaček o přestávkách zněla školou hudba.
Máte také podobný zážitek se svými žáky?
Hana Doležalová
kouč,lektor, zástupce ředitele