Ze svého dětství si pamatuji dva učitele, kteří mi změnili pohled na svět.
První byla učitelka českého jazyka. Dala mi důvěru — a tím i křídla. Naučila mě, že když prožijeme úspěch, roste v nás zdravé sebevědomí. Některé děti se k tomuto pocitu ve škole nikdy nedostanou — a právě proto jsme tu my, učitelé.
Druhým byl můj učitel hry na flétnu. Chodila jsem do hodin se sestrou, která měla přirozený talent. Já na rozdíl od ní každý den cvičila, ale při hře mě svazovala tréma. Jednoho dne mi učitel řekl něco, co mi zůstalo v srdci dodnes: „Možná má tvoje sestra větší dar, ale o to nejde. Důležité je, jak se svým talentem naložíš.“
Vyprávěl mi o svém bratrovi, který byl nadanější — a přesto svůj talent promarnil. Naučil mě, že svůj život si tvoříme sami, že vytrvalost a láska k tomu, co děláme, dokážou zázraky. A měl pravdu. Hudba se pro mě stala radostí, kterou jsem později mohla
předávat svým žákům.
Každý z nás může být pro dítě tím, kdo v něm zažehne touhu poznávat, tvořit a překonávat překážky. Takového učitele si žák pamatuje celý život. Každý má jinou startovní čáru. Ale často to není ten nejrychlejší, kdo doběhne nejdál.
Někdy právě ten „průměrný“ žák, který se nevzdává, předběhne všechny ostatní. Proto je tak důležité oceňovat pokrok, ne jen výsledky. Možná právě ten tichý žák vzadu, který dnes zápasí s úkolem, vám jednou poděkuje — protože jste v něj věřili dřív, než v sebe uvěřil on sám.
Hana Doležalová – koučka, lektorka, zástupce ředitele ZŠ